Chci bejt další?

Konečně. Konečně jsem si sedla a rozhodla se, dát myšlenkám slova. Myšlenkám, který se mi v hlavě honěj pořád dokola už pěkných pár týdnů. Vlastně ani nevím, kdy to začalo. Prostě to přišlo, pochybnosti. Jestli to, co dělám, dělat chci. Baví mě to? Proč to vlastně dělám? Kvůli pohodlnosti? Kvůli někomu jinému? Namluvila jsem sama sobě něco, co ve skutečnosti není pravda? Asi, nevím.

Máte asi pěkně zamotanou hlavu, že. Mluvím/píšu o škole. Hrozně jsem to přece chtěla. Dostat se na ní, dokázat si, že na to mám. Teď jsem tu a přijdu si, jako když sem nepatřím. Nedává mi to smysl.  Chodím na předměty, které mě nebaví. Učím se věci s nechutí. K čemu by mi v mateřské škole bylo umět dirigovat, nebo snad umět transponovat písničky. Proč dávat čas a peníze do něčeho, co nedělám pro sebe. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen nějaké divné období. Že to přejde. Ale moje srdce křičí čím dál víc.

Možná je to tím, že jsem našla něco, co mě baví. Naplňuje, čemu ráda obětuju páteční večer. Něco, k čemu jsem pomalými kroky spěla už od malinka. Kolik bloků jsem popsala různýma povídkama, příběhama. Psala jsem ve škole o hodinách, doma, venku, všude. V deseti si založila první blog (o nalepovacích nehtech, hah) . Ke psaní se poté přidalo focení. Miluju vymýšlet nové kompozice fotek, zlepšovat se, zkoušet. Teď již třetím rokem píšu tenhle blog. Nedávno se mě někdo zeptal, proč to dělám. Jestli chci mít hodně sledujících, chci si tím vydělávát, nebo proč? Nechápala jsem. Jak jako proč? Protože mě to baví. Nedělám to pro nikoho, dělám to pro sebe, protože to miluju.

Je to zhruba půl roku, co jsem se rozhodla jít dál. Jít tam, kam mě to táhne. Skočit šipku do marketingu. Jako nejlepší volba se jevila stáž. Obepsala jsem tedy pár vybraných marketingových firem, které odpovídaly tomu, co jsem hledala. Mezi nimi byla i (pro mě obrovská ikona) HáJednička. Jenže co já jim mohla nabídnout. Vzdělání v oboru žádné, reference nula nula prd. Ukázka tvorby? Blog a instagram. Někdy ale nepotřebujete tři tituly a pět let praxe v oboru. Někdy stačí jen obrosvká chuť a touha. A tak jsem se dostala do největší internetový agentury v ČR i SR. Já, ta holka, která prostě a jednoduše miluje fotit a psát. Děkuju <3

Další hřebíček do rakve. Je to třetí týden, co jsem v H1. Miluju to, baví mě to. Do toho ale práce a škola. O to víc začínám pociťovat, že mi škola jen ubírá čas. Čas, který bych mohla věnovat tomu, co ze srdce chci. Seminárky, zkoušky, praxe. Furt dokola. Jestli mě napadlo školu přerušit? Napadlo. Jenže je tady ten strach. Strach z toho, co by na to řekli ostatní. Strach z toho, že nebudu mít vejšku a jistotu práce. Co když by to bylo chyba? A co když ne.

Kolik lidí dělá to, co je nebaví? Do práce choděj s nechutí, jen proto,že musej. Takovejch je. Chci bejt další?

Réza

Nepřehlédněte také

3 komentáře

  1. Nedělej si starost. Pokud děláš něco, co je pro tebe přítěž, tak to nedělej. A na okolí se v tomhle případě vůbec neobracej. Tvůj život patří jenom tobě. Sama si ho tvoř a tvaruj. Buď přítomná a díky tomu i šťastná. „Přej si“ 🖤 Tě budu mít ráda, i když se mnou nebudeš ve škole.

    1. Ahoj Viki 🙂 Moc ti děkuji za krásný komentář! Jsem ráda, že jsem tě mohla motivovat. Rozhodla jsem se, vydat se na neznámou cestu a v blízké době budu nastupovat do marketingové firmy na full time 🙂 Takže ani ty se určitě neboj udělat to, po čem toužíš.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *