Furt to tady je

Původně měl být tenhle článek o tom, jak jsem na týden vypnula všechny sociální sítě, chodila bosa, sbírala kytičky, krmila srnky a prostě žila offline. Jenže to bych lhala, protože to poslední, co jsem vypla, byl telefon.

S rodinou jsme vyrazili na týdenní dovolenou v jižních čechách. Představte si pohádkovou chalupu s pecí (na které se můžete válet), zápražím, uprotřed ničeho. Nad hlavou vám lítají husy, budí vás kohouti a v lese potkáváte tolik srnek, že už je ani nevnímáte. Tak přesně na tomhle místě jsem se na týden ocitla. Strašně jsem se těšila. Že vypnu, to hlavně. V poslední době jsem totiž ze všeho byla nějaká unavená. Z lidí, betonu, modrého světla, tramvají, hluku, shonu.

Furt mi v hlavě běhala otázka, kam se poděl ten svět, ve kterém jsem jako malá vyrůstala? Svět, kde jsem od rána do večera lítala venku, šplhala po stromech, chodila domů se špinavejma kolenama, hledala s kamarádkama po městě opuštěný pejsky a denně loudila od mamky dvacku na nanuk. Najednou to bylo všechno fuč. Když se rozhlédnu kolem (vlastně ani ne kolem, spíše na instagramu), to co vidím, mě děsí. Děti mají tablet, sotva ho udrží v rukou, nosí značkové oblečení, místo na hřišti si hrají v kavárnách, spát chodí o půlnoci. V pěti si ještě neumí zavázat boty, a když se jich zeptáte, co dělali o víkendu, dozvíte se, že tatínek hrál hry na počítači a maminka vykecávala po telefonu s kamarádkama. Smutný? Jo. Bála jsem se, že „můj“ svět prostě někam zmizel.

Jenže on tady pořád je. Jen musíte hledat, protože už je těžší ho najít. Co jsem si na chatě uvědomila? Že nemusím zahodit všechnu elektroniku proto, abych byla šťatsná. Stačí to nepřehánět. Najít ten správný poměr „starého“ a „nového“. Proč bych si nemohla nafotit snídani, když už jsem se s ní tak patlala? Proč bych se nemohla hodiny fotit se ségrou, abysme měly ty správné příspěvky na instagram? Můžu. Jen ten telefon pak musím odložit a po hlavě skočit zpět do minulosti. Zahrát si na schovku, skákat panáka, hrát šipkovanou, nebo u snídaně s mamkou přebíranou. Zahrát si město jméno,  aktivity, skákat kufry do bazénu, olizovat si prsty od buřtů, zpívat písničky a smát se tak, že z toho brečim.  O tom to totiž je, to na fotkách nezachytíte.

 

Takže pokud i vás, stejně jako mě, v poslední době ten svět nějak děsil, prostě jeďte pryč. Někam, kde je to „jako dřív“.

Réza

Nepřehlédněte také

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *